Vlastní tvorba v 9.A

Konec školního roku se blíží a v pondělí čekají žáky 9. ročníků přijímací zkoušky na střední školy.

Že bude škola některým žákům chybět, je jasné. Důvody a pocity má hodně žáků společných a skvěle je vyjádřila Maruška z 9.A ve vlastní tvrobě z češtiny.

Bez rozloučení neodejdu

     Při minulé vlastní tvorbě jsem se zamýšlela nad tím, jak je pro mě období deváté třídy na naší základní škole těžké a složité. Řešila jsem otázku, jak ovlivním svou budoucnost volbou střední školy. To jsem ale ještě netušila, že přijde tohle! Koronavirus.

     Tohle slovo mi zní už pět týdnů denně v uších. Vykukuje na mě ze všeho, na co se podívám. Slyším ho skloňovat ve všech pádech. Jak já to slovo nenávidím.

Slovo, které mě okradlo o nejkrásnější čas mého dětství.

Slovo, které mě okradlo o svobodu.

Slovo, které mě okradlo o možnost uspět.

Slovo, které mě okradlo o právo vzdělávat se.

Já vím, že spousta lidí nebude můj názor sdílet.

Já vím, že mnoho lidí je na tom stokrát hůř než já.

Já vím, že mně nikdo milovaný nezemřel.

Já to ale takhle cítím! Přeci neodejdu po tolika letech strávených na naší škole bez rozloučení? Takhle to nesmí skončit! Poprosila jsem rodiče, aby podepsali petici. Petici, abych se mohla vrátit do školy. Toužím po tom, být se svými spolužáky a učiteli, chci s nimi zažít ten nádherný rozlučkový rituál jako moji starší sourozenci. Chci, aby mě ze školy vyprovodili prvňáčci.

     S úzkostí a smutkem hltám každé slovo ministra školství. Brečím a nemůžu si pomoct. Jsem si jistá, že „my“ jsme „ti“, kteří tou současnou situací trpí nejvíce. Škola mi dala hodně zkušeností, nasbírala jsem spoustu vědomostí, bez nichž bych se v životě neobešla. Získala jsem také spoustu přátel, díky nimž je můj život pestřejší. Chci vygumovat to zrádné slovo z našich životů a na chvíli zastavit čas. Mít možnost zažít ten přerod z dítěte na slečnu se vším, co k tomu patří. Ne, já bez rozloučení neodejdu. Tím si jsem jistá.