Vyprávění z Terezína

Přeživší holocaustu navštívila naše deváťáky.

Ačkoliv jí bude zanedlouho devadesát, těší se stále pevnému zdraví a doslova z ní prýští vitalita a chuť k životu. K tomu všemu nepřestává objíždět základní a střední školy, kde se zaujetím a humorem sobě vlastním, vypráví studentům o tom, co ji a její rodinu potkalo během druhé světové války.

Paní Michaela Vidláková, rozená Lauscherová, patří k nejmladší generaci lidí, jež přežili snahu nacistů o vyhlazení židovského národa. Přestože je její diář plný až po okraj, začátek prosince věnovala žákům devátých tříd naší školy. Její vyprávění zahrnovalo jak historický úvod do dobové situace, tak i samotnou výpověď o tom, jak se jí a její rodině žilo před nástupem nacismu a rovněž jaké změny s sebou přinesly události následujících let.

Na všech žácích byly zprvu patrné obavy, nejistota, ale také zvědavost a těšení se. Mnozí z nich již měli více či méně informací o tzv. Konečném řešení židovské otázky a právě beseda s touto úžasnou ženou byla pro ně personifikací toho, o čem dosud jen četli. Mladí účastníci nejprve seděli v lavicích učebny doslova jako zařezaní, ale postupně, jak přibývalo informací, sílila i jejich zvědavost a rázem to vypadalo jako v lese složeném ze zvednutých rukou.

Nejen humorné však mohlo být takové povídání. Při líčení detailů ze života v terezínském ghettu mnohým přítomným zcela oprávněně zmizel úsměv ze rtů a bylo patrné, že se každý pohroužil do své vlastní mysli, ať už si představoval cokoliv. Přestože paní Vidláková měla to štěstí, že se konce války dožila právě v Terezíně a to i spolu se svými rodiči, její prarodiče a strýček s tetou a mnoho dalších lidí takové štěstí neměli. Jejich životy skončily v jedné z mnoha nacistických továren na smrt.

Beseda skončila spontánními ovacemi studentů ve stoje a přáním milé návštěvy, aby se jim a jejich dětem něco takového nikdy nestalo.