Eva byla třináctiletá slečna, která žila obyčejný život s naprosto obyčejnými radostmi i problémy. Měla hodnou maminku i tatínka, také spoustu zájmů a přátel.
Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy do třídy přišel nový spolužák Alex. Po jeho příchodu ho paní učitelka posadila vedle Evy. První dny se s nikým nebavil. Ani s Evou nepromluvil jediné slůvko. Byl velmi uzavřený. Až po pár dnech se ji odvážil oslovit: „Evo, něco ti chci ukázat. Tak zítra odpolene za školou. A přijď sama.“ Chvíli váhala, ale nakonec ji zvědavost přemohla, a tak souhlasila.
Druhý den spěchala na smluvené místo. Když tam dorazila, nikoho neviděla. Už se otáčela k odchodu, když uslyšela za zády známý hlas: „Ahoj Evo.“ Pomalu se otočila a trochu nervózně vyhrkla: „Co jsi mi chtěl ukázat? Nic tu nevidím.“ „Brzy se dozvíš, ale ne tady.“ Eva si ho prohlížela a teprve nyní si uvědomila, že je velmi bledý, a tak se zeptala: „Proč jsi tak bledý?“Alex byl viditelně její otázkou zaskočený, ale hned odpověděl: „Jsem upír.“ Vzala to jako nepodařený vtip a rozesmála se. Po chvíli si ale všimla, že on se nesměje a pohled do jeho náhle vážné tváře ji donutil také zvážnět a pak dodala: „Aha.“ Když dozněl dívčin hlas, řekl Alex pomalým a velmi vážným hlasem: „Ano, jsem upír a abych byl přesný, je mi již 800 let. Můj otec je stále mladý a to již 3200 let.“ „Opravdu?“ špitla Eva. Objal ji kolem ramen a tichým hlasem pokračoval: „Pokud nemáš strach, chytni se mých ramen a pevně se drž. Jestli nemáš ráda hmyz, raději zavři pusu, protože poletíme rychle a docela daleko.“ Po chvilce mlčení dodal „Jsi připravená?“ „Ano!!! Její hlas ještě nedozněl a už vzlétli směrem ke kostelním hodinám. „To je nádhera,“křičela Eva a vítr jí kradl slova od úst. Během chvíle přistáli ve věži u kostelních hodin. „Hej, Alexi, já to chci taky umět,“nedokázala Eva skrývat své nadšení. Chvíli váhal a pak se zeptal: „Víš určitě, že to chceš? Pokud tuto hranici překročíš, už není návratu. Rozumíš mi?“Nadšeně kývala hlavou: „Ano, ano, ano!! Ale jak to mám dokázat?“ Usmál se, ale byl to zvláštní úsměv. Něco se změnilo, běželo Evě hlavou. Než mu ale stačila položit další otázku, odhrnul pramen jejích hustých vlasů a přiblížil své rty k jejímu hrdlu. Ucítila zvláštní bolest, ale něco jí bránilo křičet....
Po několika dnech si již mohla kostelní hodiny prohlédnout zblízka kdykoliv se jí zachtělo. A to i bez Alexe.
Jednoho deštivého dne jsme se s rodinou dohodli, že si půjdeme koupit auto, o kterém jsme dlouho přemýšleli a pečlivě ho vybírali, aby nám co nejlépe vyhovovalo. A je naše. Po cestě domů se ptá maminka: „Copak je tohle za tlačítka? A k čemu slouží?“ „To nevím, ale doma to zkusím,“ odpověděl jí tatínek. Konečně jsme doma. Táta s bráchou se nemohou dočkat . „Pojďte sem honem, to musíte vidět,“ozývá se z garáže. Dějí se tam divné věci. Vždy, když táta zmáčkne tlačítko, auto se nejdříve promění na malinké letadlo pro rodinu, pak na ponorku a nakonec z něj je zase náš nový citroen. „To je bomba,“raduje se brácha, „a kdy to vyzkoušíme, vždyť zítra jedeme do Itálie. Počkejte, tady jsem našel ještě jedno tlačítko.“ Než to stačil dopovědět, zmizel a za chvíli se zase vrátil. „Kde jsi byl?“ptáme se jedním dechem. „U moře, tam, kde jsem si přál být nejvíc,“ nestačí se divit. „Takže je to přenášedlo,“ uvažuje maminka nahlas a dodává, „přemístíme se do Itálie teď hned a půjdeme otestovat ponorku. Stejně už mám sbaleno. Všichni se mě chyťte, ať tu někdo nezůstane.“ Během dvou vteřin jsme na místě. Dáme věci do pokoje a hurá na plavbu. „Ta ponorka je ale nádherná,“raduje se táta, „kam poplujem?“ „To je jedno, dneska třeba jen kousek od pevniny, ale honem,“ křičí brácha. „Páni, to je rychlost, už jsme daleko, musíme se vrátit.Pomoooc!! Co se to děje? Začínáme se kolíbat. Nic nevidím. Klesáme ke dnu. Už to mám, omylem jsme se změnili na auto. Co s tím? Teče sem voda. Nemůžu dýchat. Tak to máme smůlu. Měl jsem vás moc rád,“ uzavírá svou řeč táta. „Ale vždyť máme přenášedlo,“ vysvobozuje nás mamka. Ještě že ji máme, jinak bychom nepřežili.
Děti, chcete vyprávět,
o tom, jaký býval svět?
Ano, teto, vyprávěj,
pohádky jsou vždycky nej!
Býval krásný na pohled,
takový to býval svět.
Po louce jsem utíkala,
tráva se jen zelenala.
Lehla jsem si do trávy,
kol motýli létali.
Do vlasů mi usedli
i koníčci přiběhli.
Jů
Nepřerušuj, Matýsku!
Přenádherný byl to svět,
můžete jen závidět,
protože už dávno není,
je to jen mé velké snění.
A proč?
Všechno už jsme znečistili,
přírodu tím poničili.
Hlavně, že to konec není,
ještě je čas k uzdravení.
Probouzím se a nevěřícně se dívám kolem sebe. Co? Místo postele mám tabulku čokolády s peřinou a polštářem z tlustého barevného pendreku. Rozhlížím se, vše kolem je taky ze sladkostí.
Mňam, chci si ulomit kousek čokolády, ale nedá mi to a přemýšlím, jestli to není jen sen. Ulomím si tedy kousek a...Vida, není. Chutná to náramně.
Sbíhám dolů ze schodů, abych se zeptala rodičů, jak jsme se tu ocitli. „Mami, tati,“volám. Mamka pracuje na zahradě a taťka sedí u počítače. „Mami, jak to, že je náš dům ze sladkostí?“ptám se. „ Ale vždyť takový byl odjakživa,“odpovídá mi udiveně maminka. Opatrně jdu zpátky do svého pokoje. Přemýšlím a nic mě nenapadá. Jdu tedy za tatínkem, ale ten mi odpovídá stejně jako maminka. Jsem čím dál tím víc zmatená, ale na divení se není čas, protože je pondělí ráno a my odjíždíme do školy.
Tam se nepřestávám divit. Škola je velký kopec želatiny, ve kterém jsou vydlabány jednotlivé třídy. Zahrada je plná velkých stromů z bonbónů a čokoládových koulí. Na záhonech místo květin rostou lízátka. Jestli jsem se doma divila, ve škole jsem úplně zmatená a nic nepoznávám. Konečně nacházím šatní skříňky. Vítá mě rozesmátá Terka. Ptá se mě, jak jsem se měla o víkendu a vypadá, že se nic neděje. „Máš hotový domácí úkol?“ ptá se. „Ne, sakra,“odpovídám rozmrzele. „A učila ses aspoň na písemku z matiky?“ pokračuje. „Ale prosím tě, matiku umím,“ říkám přesvědčeně.
Začíná matematika, paní učitelka rozdává testy a já vůbec nevím, co mám napsat. Tajně uždibuju kousek čokoládové lavice a strkám ho do pusy. Snad se mi rozsvítí. Ale nestalo se. Čtu. Babička měla 250 čokoládových minikuliček a dva šlehačkové dorty. Měla 5 vnoučat a chtěla vše spravedlivě rozdělit. Jak to měla udělat, aby na ni 322 kuliček zbylo? Co je to za nesmysl, říkám si. Ani druhý příklad není o nic lepší. Když přidáme k 5 sladkým mlékům 3 ovocné řezy, dostaneme 2 perníková srdce ...a? Je mi čím dál hůř. Možná je to i tou čokoládou, kterou jsem od rána snědla, ale z testu z matematiky nevím vůbec nic. Zavírám na chvíli oči. V tom okamžiku se mnou někdo třese: „Eliško, dělej něco, už je čas!“ Začínám se strašně potit, protože se na mě všichni dívají.
Otevírám opatrně oči. Mrkám do nepříjemného světla. Kde jsou všichni? Děti nikde a nade mnou stojí taťka: „Eli, vstávej, za chvíli musíme jet do školy.“ Rozhlížím se udiveně a zároveň jsem spokojená. Jsem ve svém pokoji. Je normální a to je dobře. To byl teda sen!!!