Vždycky to býval vysoký a silný muž, ale dnes už je velice pohublý.
Býval to člověk, který se o všechno zajímal. Nikdy se ničím nestresoval. Byl vždy pohodový a sebevědomý.
Celý svůj život věnoval cestování. Procestoval skoro celý svět. Putoval nejen po souši, ale potápěl se i do velké hloubky v mnoha neznámých mořích. Vždycky mi ukazoval mušle, které vylovil a vyprávěl, co při tom zažil. Mezi jeho zájmy patřilo i řízení ultralehkých letadel a paragliding. Měl rád adrenalin a dobrodružství. Všechny tyto zábavy miloval.
Postupem času začal pít alkohol a ztratil o všechno zájem. Dnes už ho nebaví vůbec nic.
Se svou tužkou jsem se shodla
na jediném kladném řádku.
Dobrá rada, ta by bodla,
dát myšlenky do pořádku.
Došly dávno nápady,
tužka nechce poslouchat.
Budu vděčná za rady,
jak mám múze naslouchat.
Sedím tu už dosti dlouho,
stále čumím do stropu.
No tak, přemýšlej ty moulo!
Já ten stůl snad rozkopu.
Došly nervy, došly síly,
spím tu v křesle, tužka se mi směje,
od ostatních vzdálená snad míli,
jenom papír nervózně se chvěje.
Ona natáhne krk, ladně seskočí ze židle a měkce, až neslyšně, dopadne na zem. Vznešeně si vyklusává, hlavu zvednutou a ocas vzpřímený. Každý její krok je tak měkký a uvážený.Jako by se vznášela a při každém došlápnutí jako by dopadla na péřový polštář. Mám takový pocit, že má, ostatně jako každá kočka, devět životů. Když loví, skáče po zahradě jako klokan.
On je jejím opakem. Náš kocour, když dopadne na zem, je to jako by někdo hodil na podlahu cihlu. Jeho kroky připomínají zemětřesení. Dostali jsme ho od babičky a ta ho trochu moc vykrmovala, takže má na břiše povislou kůži, která mu na kráse moc nepřidá.
Tak abych to shrnula. Ona je malá štíhlá hodná dáma a on je velký široký a nemotorný hromotluk.
Nevíme, co se stane za den, za měsíc, za rok nebo za minutu. Během jednoho dne se vám může změnit celý život. Nikdy jsem nevěřil, že je něco takového možné. O tom, že čas je nevyzpytatelný, jsem se přesvědčil až před pár dny tím nejhorším možným způsobem. Na začátku tohoto roku diagnostikovali doktoři mojí mámě leukémii. Poměrně těžký případ. Všichni jsme byli zdrcení. Zaplatil jsem jí tu nejlepší péči. Celý rok statečně bojovala, ale před pár dny svůj boj bohužel prohrála. Bylo jí 42 let. Byla to úžasná žena, která mě vždy v mé pěvecké kariéře podporovala. Lituji toho, že jsem s ní kvůli mé práci trávil tak málo času. Svoji práci miluji, ale dnes vím, že jsem toho pro ni obětoval příliš mnoho. Zpívat ale nepřestanu, protože máma na mě vždy byla nehorázně pyšná. Proto právě teď vstupuji na pódium s mikrofonem v ruce, abych svojí nejnovější písní uctil její památku. Protože ona si to zaslouží. Porodila sedm dětí. Do dospělosti ale vychovala pouze tři. Mně pomohla splnit si můj sen, stejně tak jako mým dvěma mladším sestrám, které vytvořily svou vlastní značku oblečení. Samozřejmě jsem vděčný i tátovi. Ten se teď musí sám starat o dvě pětileté a dvě dvouleté děti. Ano, moje mamka přivedla na svět dvakrát dvojčata. Byla to opravdu neskutečná žena, kterou měli všichni rádi. Nejenom rodina a naši přátelé, ale taky moji fanoušci, kteří mě teď podporují. Vím, že se na mě teď kouká a že už se snad má dobře, protože ke konci měla opravdu velké bolesti. Obdivuji tě, mami, a nikdy na tebe nezapomenu. Tohle je pro tebe. Miluji tě.
Když jsem ji poprvé viděla, vypadala tak obyčejně. Byla zpocená, unavená a hřívu měla zplihlou.
Ale když jsem ji přišla navštívit podruhé, bylo to něco jiného. Stála uprostřed jízdárny. Hlavu měla vztyčenou a nasávala pachy z okolí. Její černé oči těkaly po okolí a zjišťovaly, co se tak pozdě večer děje. Krk jí rýsovaly bobíky. Stála tam na svých dlouhých nohách, a když se poprvé pohnula, zamilovala jsem se do ní. Při každém kroku se vznášela nad zemí jako bohyně. Byla úžasná. Když se odrazila od země a letěla nad překážkou, vypadala neuvěřitelně. Prostě jak nějaké mystické létající zvíře.
Od té chvíle jsem ji už nemohla spustit z očí. Tak jsem s ní zůstala.
Jak ten čas rychle plynul,
můj život se rozplynul.
Jsem sám a život mě tíží.
Jsem sám, nikoho, ani rodinu nemám.
Všechny jsem odehnal.
Život je dlouhý, ale ubývá rychle.
Já ten svůj promarnil.
Celý život se honím,
do práce a z práce
a pak zase domů.
To, co jsem opravdu chtěl,
mít nemohu.
Mou vysněnou rodinu,
krásný dům a zahradu jsem chtěl.
Teď v mých pětašedesáti
to může být jen sen.
Umírám sám a bezmocen.
Ahoj, mé jméno je Vašek. Je mi 30 let a jsem psycholog. Bydlím na kraji Prahy, ve dvanáctém patře, v malém bytě s velkým balkónem. Na něm teď právě stojím, tedy přesněji na zábradlí a kupodivu nemám strach. Chci spáchat sebevraždu a vám teď povím proč.
Začalo to úplně nevinně. Byl úplně normální den. Probouzím se v 7 hodin vedle své manželky. Jako každý člověk se obléknu do pracovního a jdu do práce. Přijedu na parkoviště a zjistím, že tam není místo. Musím tedy jet o tři kilometry dál. Když se konečně dotrmácím do práce a sednu si do své židle, zavolá si mě šéf. Sotva si stačím sednout a on mi oznámí, že mám padáka za nedostatečnou práci. Nezmohl jsem se ani na slovo. Vrátil jsem se k autu a na něm botička. Naštěstí byla poblíž policie a vše jsme vyřešili.
Vracím se tady domů úplně zdrcený a na posteli leží dopis. Ahoj Vašku, bylo to s tebou krásné, ale opouštím tě. A Tak tu stojím a přemýšlím o smrti. Najednou kouknu ke dveřím a vidím ji, Moniku. „Co to tam děláš?“vyhrkne roztřeseně. „Co by? Tebe nemám, práci nemám, zbývá mi už jen tenhle byt.“ Monika mě dál uklidňuje: „Hlavně neskákej, po světě chodí plno holek, a jakých. A práce je tu taky dost. Jestli chceš, můžeme být kamarádi.“
Slézám dolů a mumlám: „ Asi máš pravdu, dík.“
Stalo se to v červnu. Bylo mi šest a měla jsem oslavu. Upřímně, byla to ta nejtrapnější věc, co se mi kdy stala. Maminka vždycky pozvala mé kamarádky z Berouna, ale tentokrát jsem si prosadila, že tam bude i jeden kluk. V té době se mi strašně líbil. Stačilo, aby se na mě třeba jen omylem podíval a já omdlévala jako křehká princeznička. Ten den svítilo sluníčko a bylo takové vedro, že se nedalo být vůbec venku. Zalezli jsme si do mého pokoje a tam si hráli. Samozřejmě v rámci možností. Snad chápete, že když mezi námi byl kluk, museli jsme určité hry vynechat. Asi po hodině zábavy jsme všichni dostali žízeň, a tak jsme šli dolů. Mamka nám udělala pití a zeptala se, co děláme. Řekli jsme, že jsme si hráli, ale teď už nemáme co dělat. Mamka se zaradovala a přinesla počítač s tím, že si ukážeme moje fotky. Viděla jsem je snad tisíckrát, takže jsem z pochopitelných důvodů nechtěla, aby je viděli. Mamka nedala na mé prosby a pustila počítač. Začátek byl pořádku. Houpání, hraní si na pískovišti apod. Pak přišla fotka u jídla, to už se mi začalo dělat špatně.Všichni se strašně smáli, mě to zatím bylo jedno. A potom to přišlo. Nejhroznější fotka, jakou si dokážu představit. Sedím v jahodách a culím se. To by ještě nebylo tak hrozné, ale na sobě mám jenom fialový klobouček. Jinak vůbec nic. Málem jsem se studem propadla do země. Celý další týden jsem s mamkou skoro nemluvila a s tím klukem jsem mluvila teprve nedávno a oba jsme se tomu hrozně smáli.
Přicházím a pískám, jako už tolikrát. Ale nikde ho nevidím. Znovu zapískám a volám. Odpovědí je mi slabé zařehtání. A pak ho uvidím. Vyběhne ladným klusem z pozarohu, hlavu si nese hrdě nahoře, led pod ním praská, jak se jeho kopyta v dokonalé souhře zvedají a zase klesají k zemi. Jeho nohy jako kdyby ho vždy vynesly o kousek výš a jeho hříva, černá jak tér, za ním v kontrastu se třpytivým sněhem vlaje navlas stejně, jako jeho ocas. Pod hustou zimní srstí mu hrají svaly a rýsují jeho pevné tělo. V půli cesty ke mně se zastaví, jako by říkal: „A teď pojď zase ty sem.“ Roztáhne své hebké narůžovělé nozdry a chvíli nasává svěží zimní vzduch. Pak si odfrkne a pomalu, s trochu uraženým pohledem, pokračuje ke mně. Jakmile ho mám na dosah ruky, začne šacovat mé oblečení, jestli náhodou nemám něco dobrého. Dám mu chleba a pohladím ho po čele. Na chvíli se mu v očích objeví bojovný výraz, ale pak zjihne do milého, vstřícného a trochu šibalského pohledu. Chvíli stojíme a jen koukáme jeden na druhého. On se pak přesvědčí, že už ze mě nic dobrého nedostane, a když zaslechne cosi na druhé stran výběhu, s noblesou odcválá zkontrolovat, co se děje. Ale v půli cesty se rozhodne, že nedaleký balík sena je lákavější, kontrolování odloží na dobu neurčitou a slastně do sena zaboří hlavu. Ještě než odejdu, zachytím jeho upřímný pohled říkající: „Promiň, měl jsem hlad, ale zase přijď, až budeš mít něco dobrého.“ A já se na něj nezlobím.
„Mami, mami,“přiběhne ke mně moje čtyřletá dceruška a skočí na mě, přičemž mě její hnědé vlásky šimrají v obličeji. „Copak?“zasměju se. „V televizi dávaj Shleka,“už při tom slově se její malá kukladla, která má po tátovi, rozzáří nadšením. Nechápu, že se jí zrovna tahle pohádka tolik líbí. „Tak se jdeme koukat. Alespoň nám uteče čas, než přijde tatínek,“usměju se na ni a nechám se za ruku dotáhnout do obýváku. Můj zrak dopadne na televizi, kde se zrovna Shrek prohání po louce. Jeho hnědé kalhoty jsou stejně přiléhavé jako vždy. Nikdy jsem nechápala, jak je možné, že má horní část těla velkou a nohy hubené. Kdysi bílé delší triko s dlouhými rukávy má v pase stažené hnědým páskem a samozřejmě nesmí chybět jeho naprosto typická vestička. Na obličeji mu pohrává úšklebek a jeho velké hnědé oči, které přímo září, se dívají pod hustým obočím. Myslím, že nikdy neslyšel o pinzetě. Jeho uši, které nepřipomínají vůbec nic, jsou naprosto originální a výjimečné. „Táta,“vykřikne nadšeně Krystýnka, když se ozve rachocení klíčů v zámku, a ihned se rozeběhne do předsíně, aby ho přivítala.
Začal jeden starší slon,
tím, že zahrál na trombón.
Žirafy to slyšely,
hned radostně zapěly.
Potom začal velký shon,
jako vosy na bonbon
zvířata se sbíhají,
troubí, vřeští, chrochtají.
Pelikáni klapají,
na volavky volají.
Plameňáci stojí
a trošku se bojí.
Kolem totiž běží hroši,
jsou to velmi statní hoši.
„A proč, pane lachtane,
se dnes všichni smějí?“
ptá se velký mlok.
Protože dnes zase
přišel nový rok.
Mám rád ten čas,
už je tu zas.
Mám rád vánoční náladu,
ta nemá žádnou závadu.
Je pěkné, jak v té chvíli
jsou k sobě všichni milí.
Stromeček, cukroví, olovo,
vpodvečer už je hotovo.
Škoda jen, že se Štědrý den
ráno rozplyne jako sen.