Arboretum - stanoviště 3

Třetí stanoviště je ze tří stran uzavřeno budovou školy. Celkově zde převládají jehličnaté stromy.

Z čeledi borovicovitých zaujme soubor borovic, ke kterým se řadí statná, až 50 metrů vysoká BOROVICE VEJMUTOVKA (Pinus strobus L.) původem ze Severní Ameriky, Do Evropy ji přivezl lord Weymouth počátkem 18. století a v současnosti nachází pro svou nespornou estetickou kvalitu uplatnění v evropských parcích. Pro své jemné jehlice, které jsou uspořádány ve svazcích po pěti o délce až 15 cm, je nazývána „hedvábná“. Samičí šištice, často zakřivené, dosahují délky do 20 cm a mají nápadně velké šupiny s nadbytkem bělavé pryskyřice. Strom kvete v dubnu až v květnu. Problém nastává při napadení rzí vejmutovkou (Peridermium strobi).

BOROVICE TĚŽKÁ (Pinus ponderosa Dougl. Ex Laws.) roste ve výškách až 2 000 metrů n. m. Pochází ze Severní Ameriky a do Evropy přichází přičiněním D. Douglase v první čtvrtině 19. století. U nás poprvé pěstovaná o 20 let později na zámku Sychrov. Velmi hezké exempláře lze vidět například v Průhonickém parku. Samčí květy jsou zbarveny purpurově, samičí do červena. Vyvíjejí se v oddělených chomáčcích na konci jara. Plodem je vejčitá šiška, dlouhá přes 10 cm, s typickými šupinami s ostnatými konci. Semena jsou až 1 cm velká s dlouhými křídly. Jehlice dosahují často délky až 25 cm a jsou ve svazcích po třech, na silných výhoncích směřujících dopředu.

BOROVICE OSINATÁ (Pinus aristata Engelm) roste ve výškách i nad 2 500 metrů n.m. Je značně odolná vůči vysokým teplotám a extrémním mrazům. Jedná se o strom s prokazatelně nejvyšším stářím – přes 5 000 let. Původem je ze Skalnatých hor a do Evropy přichází až v polovině 19. století. Název osinatá získala podle šišek s osinou až 8 mm délky. Jedná se o strom malého vzrůstu, který roste velmi pomalu. Typické jsou pro něj jehlice přilehlé a uspořádané do svazečků po pěti, s délkou nepřesahují 4 cm. Vnitřní strana je bělavá, s nahromaděnou pryskyřicí.

BOROVICE ČERNÁ (Pinus nigra Arnold.) je popsána na stanovišti 2.

BOROVICE LESNÍ (Pinus sylvestris L.) je po smrku druhou nejvýznamnější dřevinou. Využívá se jako truhlářský a stavební materiál a dokonce má význam v lidovém léčitelství. Pro růst jí vyhovují světlá místa. Je extrémně nenáročná na vodu i na kvalitu půdy a je schopná růst na suchých i podmáčených půdách. Dorůstá středních výšek, při stáří i více než 300 let. Charakteristická je pro ni oranžovo-rezavá odlupčivá borka. Šišky dozrávají druhým rokem jednotlivě nebo ve svazcích na krátkých stopkách v počtu 2 až 3. Jsou špičatě oválné, tmavohnědé, dlouhé až 8 cm. Samčí šištice má žlutě zbarvené, vejčitého tvaru. Také jehlice dorůstají 8 cm délky, po dvou na zkrácených větévkách (brachyblastech). Borovice má typický kulový kořen zabraňující vývratům. Její křehké dřevo podléhá pod vrstvou mokrého sněhu vrcholovým zlomům.

JEDLOVEC KANADSKÝ (Tsuga canadensis L.) je původně z východu Severní Ameriky, od Kanady až po Alabamu. V Evropě se používá od poloviny 18. století pouze jako okrasný strom. Má rád vyšší a chladnější polohy. Dorůstá maximálně do výšky 30 metrů s korunou široce rozloženou do kuželovitého tvaru, s dlouhými převislými větvemi. Borka je zbarvena nejprve hnědo oranžově, později značně tmavne. Jehlice má krátké s typickými bílými pásy na rubu. Samičí šištice jsou kuželovitě vejcovité až 1,5 cm dlouhé. Samčí šištice vyrůstají po jedné v úžlabí na větévkách. Šišky a semena dozrávají na podzim, ale vytrvávají na stromě až do dalšího roku.

DOUGLASKA TISOLISTÁ (Pseudotsuga menziesii Mirb. (Franco)) vyniká rychlým růstem. Její nejvyšší exemplář byl poražen při výšce 133 metrů. Svůj název získala po skotském botanikovi Douglasovi, který tento druh objevil v Kanadě. Ve Spojených státech je nejvýznamnější jehličnatou dřevinou a do Evropy se dostává začátkem 19. století. Jde o velmi starý rod. Pochází ze starších třetihor a má příbuzenské vazby na rody pinus a larix. Koruna je štíhlá a rovná, kuželovitého tvaru. Borka je v mládí hladká, později značně rozpukaná a tmavá, dosahuje průměru až 4 metry. Pupeny, špičatě kuželovitého tvaru, dorůstají až do délky 7 cm. Samčí květy tvoří žlutavé šištice na konci větévek. Samičí šištice jsou až 8 cm dlouhé a 3 cm široké a mají válcovitý tvar. Lze jej snadně odlišit od jiných jehličnanů, díky typicky trojcípým podpůrným šupinám, které vystupují ze šišek. Semena dozrávají v prvním roce.

JEDLE BĚLOKORÁ (Abies alba Miller) jde o významnou dřevinu evropských lesů, která v minulosti vynikala značnou produkcí dřevní hmoty. Ve druhé polovině 20. století, hlavně v důsledku zhoršujících se životních podmínek, začala její životnost značně klesat. Dorůstá značných výšek, v rozmezí 30-60 metrů a zároveň se dožívá se poměrně vysokého věku, někdy i 300 let. Podobně jako smrk není odolná vůči exhalacím. Typická je pro ni tupá koruna tzv. „čapí hnízdo.“ Jehlice má krátké, dorůstající do 3 cm. Spodní stranu charakterizují dva bělavé pruhy. Kulovité, žlutavé samčí květy vyrůstají v úžlabí jehlic na konci větévek. Pod stromem nikdy nenajdeme šišky, její šupiny se uvolňují přímo na stromech. Zajímavé je vzpřímené umístění válcovitých šišek.

MODŘÍN OPADAVÝ (Larix decidua Miller) pochází z oblasti Alp, východních Sudet a Tater. Na evropském kontinentu se jedná o rozšířený druh. V městských zástavbách neprospívá, vzhledem k citlivosti na emise. Jak název naznačuje, každý rok mu opadávají jehlice, uspořádané v hustém svazku po 15-40 kusech. Samičí šištice jsou velmi nápadné karmínovým zbarvením. Často vydrží na stromě několik let. Semena trojhranného tvaru jsou opatřena blanitými křídly. Kvete poměrně brzy v březnu a dubnu. Borka hladká šedohnědá, později rozpukaná.

Z listnatých dřevin je zastoupena MOCHNA KŘOVITÁ (Potentilla fruticosa L.) z čeledi růžovitých. Kulturně je pěstována od začátku 18. století, ale v Čechách se objevuje až v 19. Století a velkého uplatnění se jí dostává ale až koncem 20. století. Rozšířena po značné části Evropy od nížin až k výškám 2 000 metrů n.m. Hustě rozvětvený keř může vzhledem k velkému množství vyšlechtěných odrůd vytvářet různé tvary. Využívá se v parcích pro svojí nenáročnost a odolnost i ve velmi tvrdých podmínkách. Dorůstá výšky 20-100 m. Její listy jsou krátce řapíkaté, 3-5 četně zpeřené. Květy jsou na olistěných větévkách rozmístěny jednotlivě nebo po několika. Kvete od května do pozdního léta a jde snadno množit řízkováním.

VINNÁ RÉVA (Vitis vinifera L.) je to prastará kulturní plodina, z čeledi révovitých, známá více než 5 000 let. Její původ je zahalen řadou nejasností. Dohady hovoří o oblastech na Kavkazu, Turkmenistánu a Pyrenejském poloostrově. Nálezy dokazují přítomnost vinné révy již ve třetihorách. Planá LESNÍ RÉVA réva (Vitis Vinifera subs. Sylvestris) je považována za matečnou rostlinu. Hlavní světové lokality pěstování jsou v jižní Africe, Kalifornii a středozemní oblasti u Černého moře. Popínavý keř dosahuje délky až 20 metrů a má velmi bohatý kořenový systém. Listy , 3-5 laločnaté a na bázi srdčité, jsou střídavě umístěné na dlouhých řapících s délkou až 15 cm,. Laloky má zoubkované. Květy plané révy jsou jednopohlavní a rostlina je dvoudomá. Oproti tomu kulturní réva má květy oboupohlavní. Pravidelně utvářené květy vytváří husté laty a její korunní a kališní lístky v rozkvětu ihned opadají. Kvete v květnu až červnu. Plody vytváří bobule podlouhlého nebo kulovitého tvaru. U plané révy jsou bobule tří-semenné, u vyšlechtěné révy dvou-semenné. Tato kultura trpí řadou nemocí, které se často ošetřují chemicky. V polovině 19. století způsobil révokaz, zavlečený do Evropy z Ameriky, doslova pohromu.