Arboretum - stanoviště 4

Základem stanoviště je minisad ovocných dřevin. Čeleď růžovitých zde zastupuje TŘEŠEŇ CHRUPKA (Prunus avium var. Duracina), která se dle archeologických nálezů vyskytovala v Evropě již v mladší době kamenné. Pomocí ptactva došlo k jejímu rozšíření takřka po celém světě. Výchozím typem odrůd sladkých třešní je TŘEŠEŇ PTAČÍ (Prunus avium L.) od níž se odvozují dva okruhy forem:
A. TŘEŠNĚ CHRUPKY (Prunus avium var. Duracina) charakteristické většinou zbarvením plodů do červena až černa s tvrdší dužninou. Odrůdy světlého zbarvení se vyskytují málo.
B. TŘEŠNĚ SRDCOVKY (Prunus avium var. Juliana), jejichž plody mají dužninu měkkou a velmi šťavnatou. Zbarvení mají světle červeně žlutavé, nebo tmavě červené.
Známá je i okrasná TŘEŠEŇ PILOVITÁ (Prunus serrulata) s květy vyrůstajícími před vyrašením v měsících dubnu a květnu. Od višně se třešeň v mládí liší pýřitými listy na rubu a přítomnosti zelených listů v okolících. Višeň má listy na rubu holé a okolíky bezlisté.

MERUŇKA (Prunus armenica L.) zaujme názvem „arménské jablko,“ dle svého předpokládaného původu v Arménii. Meruňka je však známa v Číně již po dobu více jak 4000 let, proto skutečně pochází z této země. Před 2000 lety se začala pěstovat v Římě a do střední Evropy se dostává až v 17. století. Vyskytuje se ve formě vysokého keře nebo stromu. Při nepravidelné koruně zachovává široce oválný tvar a větvení má nízko nad zemí. Listy jsou uspořádány střídavě na dlouhých řapících a mají široce oválný tvar, který je na konci krátce zašpičatělý. Její délka 10 cm a takřka stejně široké listy jsou důležitým rozpoznávacím znakem, který ji odlišuje od ostatních peckovin této čeledi. Květy, které má uspořádány jednotlivě, ale někdy i po dvou, jsou typicky bílé až bledě růžového zbarvení. Kvete v březnu až dubnu, těsně před vyrašením listů nebo ve stejnou chvíli. Peckovice je kulovitého tvaru, dlouhá maximálně 10 cm se sametově ochlupaceným povrchem. Pecku má velkou a hladkou se 2-3 rýhami.

BROSKVOŇ (Prunus persica /L./ Batsch) má pravděpodobně stejný původ jako meruňka. Později se dostává do Iránu a do Říma, kde je známa jako „perské jablko“. Jedná se o menší strom s rozložitou korunou, nasazenou na krátkém kmeni. Borka je šedohnědá s malými trhlinami. Květy se tvoří v březnu až květnu ve dvojicích většinou růžového zbarvení. Objevují se před vyrašením listů. Plody peckovice jsou až 8 cm dlouhé s typicky sametovými chloupky. Pecky mají dolíčkovité brázdění. Její listy, které jsou úzce kopinaté do 4 cm se zubatými okraji, dorůstají délky i více jak 15. V poslední době ji často napadá choroba – „kadeřavost“, která způsobuje svraskalé plochy listů.

JABLOŇ OBECNÁ (Malus domestici) je nejstarším ovocným stromem. Záznamy o pěstování pochází ze starého Řecka a Říma přibližně 300 let př. n. l. V našich zemích jsou první záznamy o pěstování z doby Karla IV. Dnes se vyskytuje úctyhodných, více než 10000 odrůd jabloní. Některé z nich známe již stovky let. Proslavená jsou tzv. „Míšenská jablka“. Začátkem 19. století založil Matěj Rössler v Poděbradech první sbírku ovocných odrůd. Shromáždil dohromady přes 250 odrůd. V 19. století se pod tlakem trhu začíná počet odrůd silně omezovat. Zůstávají pouze ty, které nejvíce vyhovují požadavkům konzumenta. Jabloně jsou v ČR ze všech ovocných stromů nejvíce rozšířeny. Řada odrůd je šlechtěna na odolnost vůči nízkým teplotám i různým chorobám. Hlavní ztráty na ovoci způsobuje strupovitost (Endostigne inaequalis) a padlí jabloňové (Podosphaera leucotricha). Rod malus se dělí na 5 sekcí. Kulturní odrůdy pěstované v Evropě vznikly pravděpodobně z druhu MALUS PUMILA Mill., která planě rose na Balkáně, v Iráku, Kavkaze a Zakavkazsku. Znaky stromu a plodu druhu Malus pumila jsou nejvíce podobné kulturním odrůdám. Jabloně nekoření hluboko, a tím nepožadují hluboké půdy jako hrušně. Hlavními oblastmi, kde se pěstují, jsou chráněná podhůří. Velikost stromů většinou nedosahuje více jak 10 m. Tvar koruny značně závisí na odrůdě. Listy jsou nedělené, střídavé a opadající. Velikost, tvar, zbarvení, lesk i zoubkování jsou ovlivňovány odrůdou. Květy pravidelně utvářené, velké, oboupohlavní jsou sestavené do chocholíku. Kalich se skládá z pěti narůžovělých až červených lístků. Tyčinky jsou umístěny ve třech kruzích. Květní pupeny se zakládají již v předchozím roce. Plod malvice má velmi variabilní znaky a vlastnosti a její jádřinec má 5 pouzder po 1-2 semenech. Význam jabloní je v našich oblastech bezkonkurenčně největší ze všech pěstovaných ovocných dřevin.

HRUŠEŇ OBECNÁ (Pyrus comunis L.) je opět velmi rozšířená ovocná dřevina s velmi starým původem. Pochází pravděpodobně z oblasti Kavkazu. První záznamy o pěstování jsou z období před naším letopočtem. Do Evropy pronikla ve 14. Století a z našich odrůd je světově nejproslulejší odrůda „Solanka“. Na vzniku kulturní hrušně se podílel větší počet planých druhů. Patří ke středně teplomilným druhům, které vyžadují hluboké půdy v oblastech chráněných před nepřízní počasí. Na rozdíl od jabloní nevyžaduje tolik vláhy. Složení půdy má vliv na kvalitu plodů. Nejkvalitnější hrušky v rámci ČR se pěstují v Českém středohoří. V této oblasti sopečný původ půd zaručuje nejvyšší kvalitu srovnatelnou se světem. Hrušně mají výborně utvářený kořenový systém, jehož základ tvoří kulový kořen s bohatým členěním. Kmen bývá hladký, světlý a lesklý, který postupně tmavne a rozpukává. Květy mají různé tvary, velikost i uspořádání horních plátů. Někdy lze na letorostech vidět tzv. „opožděné květy“. Plody však bývají malé. Pro šlechtění odrůd se používá v našich oblastech hlavně HRUŠEŇ POLNIČKA (Pyrus pyrater Burgsd.).

ŠVESTKA DOMÁCÍ – SLIVOŇ (Prunus domestica L.) nemá přesně stanovený původ. Švestka i slivoň mají pravděpodobně společné rodiče – evropskou TRNKU (Prunus spinosa L.) a kavkazskou SLIVOŇ ALYČA (Prunus divaricata). Nevysoký strom mívá otevřenou korunu s rovným a štíhlým kmenem. Listy má střídavé s okrajovým vroubkováním, nahlučené na brachyblastech, na počátku vývoje bývají mírně ochlupacené. Květy jsou často po 2-3 s krátkou stopkou s čistě bílou barvou korunních lístků. Plodem je peckovice různých velikostí, tvarů i zbarvení v závislosti na odrůdě. V Evropě v 70. letech propukla obrovská epidemie šárky, kdy statisíce stromů uhynulo.

KDOULOŇ OBECNÁ (Cydonia oblonga Mill.) je původem z Asie, ale v Evropě se pěstuje dlouho. Latinský název vychází z názvu krétského města s velkým výskytem kdoulí. Typická malvice je hruškovitého i jablkovitého tvaru a pro svoji příjemnou vůni je často používána do šatníků k provonění prádla. Užitek skýtá i v podobě marmelády, prostředku proti kašli či bolesti žaludku. Velké, opadavé listy jsou typicky ochlupacené, dlouhé i přes 10 cm. Velké, dekorativní květy se tvoří většinou společně s listy. Zajímavý plod malvice je silně plstnatý a vybarvuje se do žluta. Tvarově podoben plodům jabloní a hrušní.

Čeleď ořešákovitých má dva zástupce. Prvním z nich je OŘEŠÁK KRÁLOVSKÝ – vlašský ořech (Juglans regia L.), jehož původní stanoviště je na jihu Evropy a na území velké části střední Asie. Má starý fylogenetický původ. Fosilní ořešáky rostly již v období křídy a terciéru. Jedná se o majestátný strom se širokou korunou, který dosahuje výšky až 30 metrů s větvemi nasazenými nízko nad zemí. Borku má šedou a hladkou, ve stáří rozpraskanou. Lichozpeřené a střídavé listy jsou umístěny ve 3-4 párech, z nichž je největší koncový lístek. Celokrajné listy z něj činí výjimečnými oproti ostatním ořešákům. Samičí květy s výrazně žlutým zbarvením blizny jsou seskupeny maximálně po pěti. Samčí květy tvoří jehnědy dlouhé až 10 cm. Kulovitý, částečně podlouhlý oříšek je obalen hořkou zeleno-žlutou číškou. Ke konzumaci se využívá pecka peckovic a v ní ukryté laločnaté dělohy. Mnoho století se využívá i jako droga pro obsah silic, chinonu a Jolaninu.

Druhým zástupcem je OŘEŠÁK ČERNÝ (Juglans nigra L.) původem z USA. Jedná se o rozměrný strom, dosahující výšky i přes 50 metrů s pravidelně utvářenou korunou. Pro svoji monumentalitu je předurčen k výsadbě do parků. Borka u starších stromů na rozdíl od ořešáku královského tmavne až černá. Listy má lichozpeřené a střídavé, tvořící až 11 párů. Jejich okraje jsou listů vždy zubaté a největší z listů jsou umístěny uprostřed. Samičí květy jsou zelené a je jich vždy pět. Peckovice jsou hladké a dužnaté, pravidelně kulovitého tvaru s čížkou, která nikdy nepuká. Dřevo se pro svou překrásnou kresbu využívá při výrobě nábytku.

Posledním stromem v sadu je MORUŠOVNÍK ČERNÝ (Morus nigra L.) pocházející z Asie. Jako kulturní plodina po mnoho století pěstovala v Číně a Japonsku. Záznamy hovoří o pěstování v Evropě již v období antiky. Klimatické poměry naší oblasti snáší také dobře, větší možnosti pěstování ale omezuje její citlivost na větší mrazy. Charakteristická koruna bývá častěji rozložitější do šířky než do výšky, u které většinou nepřesáhne 15 metrů. Borka je tmavě zbarvená, někdy bývá světlejší oranžovo-hnědá. Tvar čepele listů je srdčitý s pilovitými okraji. Rozmístění listů je střídavé s krátkými řapíky a jejich povrch je drsný s vyrůstajícími chloupky na spodní straně listu. Jednodomý strom má samičí květy umístěny do kulovitých hlávek a semeník tvoří dvě čnělky. Samčí květ tvoří jehnědy se čtyřmi tyčinkami a okvětními lístky. Plody se nevyvíjí z plodolistů, ale z okvětních obalů a jsou umístěny v souplodí. Využívají se k výrobě marmelád a želé. Nepravé plody po uzrání černají.

MERUZALKA ČERNÁ (Ribes nigrum L.) patří do čeledi lomikamenovitých. Je rozšířená zejména ve vlhkých houštinách, lužních lesích, světlých listnatých lesích i rašeliništích v Evopě, Střední Asii a střední Sibiři. Pro vysoký obsah vitaminu C a karotenu je známá pod názvem „citron severu.“ Léčitelé využívají k přípravě čaje i listy, které před spařením nepříjemně zapáchají. Jedná se o vysoký beztrnný keř s velkými, širokými listy s 3-5 trojúhelníkovými, špičatými a pilovitými laloky. Její čepel je lysá naopak rub je ochlupacený se žlutými pryskyřičnými kanálky. Nenápadné, zelené květy tvoří převislé hrozny, které se objevují v dubnu až květnu. Plody má černé, kulovitého tvaru a zvláštní chuti. Sadaři využili meruzalku černou ke křížení s angreštem, čímž docílili větších neostnitých plodů, neutvářených v hroznech, ale jednotlivě. Kříženci rodu Ribes divaricatum a Ribes nigrum jsou nazývány „Josta.“

Dalším zástupcem zmíněné čeledi je SRSKA OBECNÁ – Angrešt (Ribes uvacrispa L.) je popsán ve francouzské literatuře již ve 12. století. Do našich oblastí se dostává v 16.století. Kuriózní, stromová forma angreštu byla vypěstovaná v Čechách a později značně rozšířena po celé Evropě. Původ plané srstky je na Kavkaze a západní Ukrajině. Křížením s americkými druhy vznikl značný sortiment kulturních odrůd. Rod Ribes má značné zastoupení, čítající přes 100 druhů dřevin, rozšířených na severní polokouli i jihoamerickém kontinentě. Keř dosahuje výšky 1,5 metru a má tenké a šedohnědé větve s typickými silnými ostny. Listy utváří 3-5 laloků. V úžlabí listenů vyrůstají, většinou jednotlivě, oboupohlavní květy, které kvetou v dubnu. Květy jsou zcela nenápadné, zbarvené do zeleno-žluta. Kalich je žilkovaný, zvonkovitého tvaru, větší než bělavé korunní lístky. Čnělka je chloupkatá, kratší než tyčinky a její semeník je chloupkatý a kulovitého tvaru. Plody tvoří srstnaté bobule.

V okolí minisadu roste řada zajímavých dřevin. Z čeledi javorových je zastoupeno pět zástupců. Prvním z nich je JAVOR MLÉČ (Acer platanoides L.). Jedná se o původní strom, který byl rozšířen pro své estetické a užitkové kvality i do Severní Ameriky. Nachází se hlavně v nížinách, údolích a pahorkatinách. Pro své krásné zbarvení listů je vysazován v mnoha okrasných kultivarech v zahradách, parcích i stromořadích. Dorůstá do 30 metrů výšky a dožívá se střední délky života. Krátký kulový kořen s mnoha bočními kořeny zajišťuje strom před případnými vývraty. U borek starších stromů se vyskytují jemné praskliny. Listy jsou dlouze řapíkaté, laločnaté s ostrými konci. Po utržení roní mléko. Díky dokonalému rozložení listů a různým délkám řapíku i velikosti čepelí je schopen snášet i poměrně velké zastínění. Je náročný na vláhu, hluboké a dusíkem dostatečně zásobené půdy. Jeho odolnost vůči mrazu je velká. Květy jsou uzpůsobeny do latnatých květenství a jejich koruna je žlutozelená, delší než kalich. Rozkvétá dlouho před vyrašením listů.

Dalším je JAVOR BABYKA (Acer campestre L.). Jedná se o původní dřevinu s evropským a západoasijským rozšířením. Ze všech javorů je nejvíce přizpůsobivá na zástin. Zajišťuje v lese tzv. druhé patro. Je velmi variabilní, co se týká nároků na vláhu. Snáší nejen značné sucho v doubravách na suchých stráních, jako jsou například lokality nedaleko naší školy (točenské lesy), ale vyhovují jí i lužní lesy s vysokou hladinou spodní vody. Svou odolností proti mrazu i znečištěnému ovzduší je předurčen k většímu uplatnění při výsadbě městských dřevin. Cení si jej také včelaři coby významnou medonosnou rostlinu a využití nachází i v dřevařském průmyslu. Na volném prostranství se dožívá věku i přes 200 let. Tento nevelký strom, někdy i keř s nepravidelnou korunou, který snáší sestřih i tvarování, se svým křivým kmenem dosahuje výšky maximálně 25 metrů. Velmi dobře zakořeňuje. Listy má na dlouhých řapících, dlanité, 3-5 klané s tupými laloky. Květy se objevují společně s listy v nenápadných žlutých latách. Plody má menší s vodorovně umístěnými křídly. Plodnost mu začíná v 25 letech.

Třetí v pořadí JAVOR KLEN – Horský (Acer pseudoplatanus L.) je velký strom dosahující výšky i přes 40 metrů, s válcovitým kmenem, pravidelnou, ne příliš rozložitou. Kořenový systém srdčitého typu zajišťuje stabilitu i v balvanité půdě. Snáší přijatelné zastínění, má ale značné nároky na vlhkost ovzduší i půdy. Roste nejčastěji v suťových lesích s bukem, jilmem horským, jasanem, lipou a javorem mléčem. Omezený výskyt v severních oblastech naznačuje malou odolnost vůči mrazům. Listy má vstřícné s dlouhými řapíky, tupě laločnaté a většinou dlanitě pětičetné dlouhé až 20 cm. Květy tvoří žlutozelené v převislých hroznech a plody utvář do dvounažek s vypouklými semeny. Jejich křídla svírají na rozdíl od javoru mléče ostrý úhel. Uplatnění nachází v dřevařském průmyslu, soustružnictví, řezbářství a při výrobě hudebních nástrojů.

Další JAVOR ČERVENÝ (Acer rubrum L.) má původ v Severní Americe. Do Evropy se dostává až v 17.století. Nádherné, červené podzimní zbarvení jej předurčuje do parků a zahrad. Stejně krásné je i zbarvení květů, rašících brzy zjara. Listy má 3-5 laločné, méně hluboce dělené, než jemu podobný JAVOR STŘÍBRNÝ (Acer saccharinum L.). Ten také pochází ze Severní Ameriky. Jeho český název vychází ze stříbřitého zbarvení listů na spodní straně. Latinský název napovídá o obsahu cukru v míze. Díky svému rychlému růstu až do výše 40 metrů je využíván v parcích. Hluboce vykrojené listy má vstřícné, s dlouhými řapíky. Laloky jsou několikrát laločnatě vykrojené různých velikostí. Květy, vyrůstající před olistěním, jsou jednopohlavní. Samčí květy jsou krátce stopkaté. U jeho plodů je obvyklá zakrnělost jednoho z křídel.

Čeleď břízovitých a lískovitých zastupuje LÍSKA OBECNÁ (Corylus avellana L), která se vyskytuje většinou v keřové formě. Má zastoupení po celé Evropě. Dožívá se poměrně krátkého věku 80 let. Není náročná na půdu ani vláhu a lze ji nalézt v místech s dostatkem světla. Vůči znečištěnému ovzduší je rezistentní. V lesnickém průmyslu je považovaná za plevelnou dřevinu. Je významná pro včelaře z důvodu časné doby kvetení, která připadá na leden a únor. Využívá se v kosmetice i ve farmaceutickém průmyslu. Jedná se o rozložitý až 10 metrů vysoký často více-kmenný keř, někdy strom s hustou korunu. Listy má střídavé až 10 cm dlouhé a 6 cm široké, okrouhlého až vejčitého tvaru. Zároveň jsou výrazně protáhlé do špičky, na bázi jsou srdčité s dvojitě pilovitými okraji. Samčí květy tvoří válcovité jehnědy uspořádané po 2-4, které se vytváří již na podzim. Samičí jehnědy jsou velmi nenápadné s vyčnívajícími červenými bliznami. Plodem je ořech vejčitého tvaru se špičkou, dlouhý až 2 cm.

HABR OBECNÝ (Carpinus betulas L.) je jednou z nejběžnějších dřevin evropských listnatých a smíšených lesů. V našich lesích je považován za podřadnou dřevinou. Velmi dobře snáší stín, přičemž sám, těsně zapojen, zastiňuje půdu. Nejraději má hlubší, vlhčí a kypřejší půdy a je dobře odolný vůči mrazu i suchu. Dorůstá středních rozměrů při štíhlé koruně. Typická je pro něj šedá, hladká borka, protkaná tmavými pruhy. Listy má vejčitého tvaru, uspořádány střídavě. Jejich okraje jsou dvojitě pilovité, špičaté a na bázi mělce srdčité. V dubnu, kdy kvete, tvoří samčí květy převislé, světle zelené jehnědy. Samičí květy mají vedle toho červené blizny a během dozrávání se vřetena prodlužují a vytvářejí velmi nápadná plodenství. Pro schopnost snášet časté seřezávání se využívá v okrasných parcích.

BŘÍZA BĚLOKORÁ (Betula pendula L) se přirozeně vyskytuje v Evropě i na Sibiři. Je odolná vůči suchu, nadbytku vláhy, mrazu i vysokým teplotám, vyskytuje se tak na extrémních stanovištích. Zároveň je nenáročná na půdu a přizpůsobuje se různým podkladům. Patří mezi středně velké stromy, dorůstající do výšky 30 metrů. Dožívá se maximálně 150 let. Velmi estetické je bílé zabarvení borky, které ke stáru značně rozpukává a černá. Listy má střídavě umístěné na dlouhých řapících s čepelí trojhranně vejčitou, dvakrát ostře pilovitou. Olistění stromu je řídké. Květy má jednodomé, různopohlavní. Samčí jehnědy jsou bez stopek a samičí jsou malé. Kvítky nemají okvětí, ale pouze pestík s dlouhými bliznami a nezřetelným semeníkem. Plodem jsou šištice složené z velkého množství křídlatých nažek. Využívá se ve farmakologickém průmyslu, v nábytkářství, v kosmetice i jako výborné palivo.

JASAN ZTEPILÝ (Fraxinus excelsior L.) z čeledi olivovníkovitých tvoří základ dřevin evropských lesů. Rozlišují se tři ekotypy: jasan horský, lužní a vápencový. Potřeba vláhy je u nich značně rozdílná. Její nedostatek snáší pouze ekotyp vápencový. Jasan reaguje velmi citlivě na klimatické výkyvy a škodí mu hlavně pozdní mrazy. Luční jasan roste s dubem letním a jilmy podél řek, zatímco horský jasan doprovází buk, olše a jilm horský až do 1000 metrů nad mořem. Jasan vápencový pak roste společně s dubem zimním, břekem a bukem. Již název naznačuje, že se jedná o strom velkého vzrůstu dosahující výšky přes 40 metrů, který se dožívá věku až 250 let. Koruna mladých stromů je řídká, později bývá vysoko klenutá. Borka je světle šedozelená, hladká, u starších jedinců tmavá. Velmi nápadné a snadno rozeznatelné jsou vstřícné, černé pupeny. Také lichozpeřené listy jsou vstřícné, v počtu 9-13. Mají podlouhle oválný tvar, na konci jsou špičaté a zubaté. Na podzim se listy nevybarvují, ale rovnou opadávají. Květy má jedno i oboupohlavní, dřeviny pak jedno nebo dvoudomé. Latnatá květenství rozkvétají před rašením listů. Plody dozrávají na podzim a tvoří je křídlatá nažka dlouhá maximálně 3 cm. Obvykle na stromě vytrvávají i přes zimu. Kvalitní dřevo slouží k výrobě nábytku, hudebních nástrojů, sportovních nářadí aj. Uplatnění ve farmaceutickém průmyslu mají ve formě éterických olejů, tříslovin a terpenů.

Čeleď jirovcovitých reprezentuje JIROVEC MAĎAL (Aesculus hippocastanum L.) známý více pod názvem „koňský kaštan.“ Původně se vyskytoval pouze v horských oblastech Balkánu, ale v 17. století se rozšířil do zámeckých parků a alejí po celé Evropě. Dorůstá až do 30 metrů a vytváří kulatou, hustou a pravidelnou korunu. Kůra stromu je v mládí světle hnědá a hladká, později se mění na šedočervenou až tmavohnědou. Má velmi nápadné pupeny, největší z evropských listnatých stromů. Na jaře díky svému lesku, červenohnědému zbarvení a silné lepkavosti je snadně identifikovatelný. Listy má výjimečně velké, vstřícné, dlanitě 5-9 četné. Řapík listu je silný a až 20 cm dlouhý. Květy jsou uskupeny do velkých lat dlouhých až 30 cm. Korunní lístky má bílé, se žlutými nebo červenými skvrnami. Ekologickou zvláštností je, že pouze při žluté skvrně se tvoří nektar. Na květy s červenou skvrnou hmyz nenalétává. Plodem je ostnitá tobolka s 1-3 semeny „kaštany.“ Od roku 1986 jsou listy značně napadány motýlem KLÍNĚNKOU JÍROVCOVOU, (Kamararia ohridella), která způsobuje obrovské škody na kaštanech v celé Evropě.